Mám obvykle dobrou paměť, ale příběh, o němž mluvila moderátorka, mi z hlavy zmizel, ačkoli se stal teprve před šesti lety. Oživila jej až některá média, připomínající život a dílo zavražděného politika - odtud to ta rozhlasačka taky měla.
Reportáž jsme samozřejmě odvysílali. Teprve později se falešný svědek přiznal, jak to s ním je, že si ho Roman Houska na podobné věci najímal a jeho to už přestalo bavit.
Tehdy jsem v televizi zažil opravdu krušné období, podobné horory byly skoro na denním pořádku. Stál totiž proti nám, jak se tehdy zdálo, nerozbitný korupční systém, jehož chapadla sahala až dovnitř televize. Když zmíněný Karel Vrána natočil cokoli o starostovi Prahy 5 Milanu Jančíkovi, jeho tiskový mluvčí Jiří Baumruk z pozice předsedy Rady ČT tlačil na moje nadřízené, aby tomu učinili přítrž. Občas jsme si spolu užili veselé chvíle, naše vztahy někdy ochladly, někdy i na bod mrazu, někdy i na delší dobu, ale většinou se zas upravily do normálu. Ani tehdy jsme v Reportérech žádnému tlaku nepodlehli, vysílali všechno, co mělo hlavu a patu a bylo to ověřené. A vysíláme skoro u ž deset let.
Když jsme hráli reportáže o zmíněném Romanu Houskovi či jeho přítelkyni, hejtmance Ústeckého kraje Janě Vaňhové, přebírala iniciativu její kamarádka, místopředsedkyně Rady ČT Helena Fibingerová. Jana Vaňhová přitom ve stejné době dávala Heleně Fibingerové miliony na atletiku ze svého fondu hejtmanky, jak se zjistilo později. Zmínění radní se přitom pokaždé nejvyšším šéfům snažili namluvit, že jsou to mí redaktoři, kdo pracují nečistě, za peníze nebo na zakázku opozice.
Z paměti mi nikdy nevymizí tohle: Generální ředitel Jiří Janeček si po naší reportáži o ministru dopravy Aleši Řebíčkovi povolal ředitele zpravodajství a šéfredaktory publicistiky a zpravodajství na kobereček. Před nimi prohlásil, že od Řebíčka ví, že reportér David Havlík si za reportáž vzal úplatek, Řebíček to dokáže a on, ředitel, pak mě i Havlíka z televize vyhodí. Byla to lež jako věž, jakou tehdy politici o nepohodlných novinářích šířili a dosud často šíří. O to nebezpečnější, že Řebíčkův bratr Adam působil v Havlíkových Teplicích jako místně příslušný policista, který s podobnými “důkazy” měl své zkušenosti - jak ukazuje vlekoucí se soud proti policistovi Řebíčkovi, jenž chtěl údajně výpalné po zdejším podnikateli výměnou za beztrestnost. Pokud si pamatuju, informoval mě o té schůzce šéfredaktor publicistiky Jiří Vondáček, který to pokládal za nebezpečnou pomluvu.
V jistém stavu, ne nepodobném zoufalství, jsem generálnímu, s nímž jsem si z redaktorských let tykal, poslal sérii nevybíravých esemesek, které zřejmě zabraly. Později se mi za to, že Řebíčkovi “sedl na lep”, dokonce omluvil. Samozřejmě až v době, když už bylo každému jasné, že jsme měli pravdu. Ale tak to v téhle branži prostě bývá, nic není bez rizika. Připomínám, že po naší reportáži o zneužívání dotací poslance Petra Wolfa padla Topolánkova vláda, když za reportérem Daliborem Bártkem přišel premiérův poradce Marek Dalík s návrhem na její zastavení. Reportáž jsme vysílali včetně nahraného návrhu Dalíka. A Dalibor Bártek se pak musel nějakou dobu skrývat před anonymními výhrůžkami. Jen co se z šoku oklepal, nabídl jsem mu ve svém pořadu znovu místo. Jsou to jen střípky, mohl bych klidně pokračovat, ale neříkám to proto, abych si hrál na hrdinu.
Dotýká se mě, když dnes v souvislosti se sporem ve zpravodajství paušálně zaznívá, jak v České televizi vládne atmosféra strachu “jak v sedmdesátých letech”, jak se tam všichni bojíme a cenzurujeme a cenzurujeme. Je to směšné, je to černobílé, pro mě osobně a mé kolegy urážející. Znehodnucíjící to, co jsme se svým pořadem dokázali a léta budovali. Důvěru v to, že Česká televize se nebojí. A že nikomu nestraní. Myslím, že rozpad říše kmotrů, stejně jako místy až nežádoucí popularita slova korupce, na níž si dnes kdekdo honí triko, je i naší zásluhou. Česká televize nikdy neuměla náš pořad propagovat, kritici cenzury tak mohou snadno dělat, jako by ani nebyl. A já jsem taky nikdy nedokázal novinářům nabídnout sexy příběh jako pověstný bijec podsvětí Radek John, který tvrdil, že spí s pistolí pod polštářem. Nespím, tak co bych kecal. Myslel jsem, že naše práce mluví za nás. Ale to byla samozřejmě chyba. Kdo nemá dobré píár, jako by nebyl.
Rada ČT pod vedením Milana Uhdeho je nejslušnější za poslední roky. Ale pokud se bojovníci proti cenzuře schovávají za jejího předsedu, navíc vystupují proti cenzuře ex post, nedává mi to vůbec žádnou naději na lepší časy, jak někde naivně napsal Karel Hvížďala. Znamená to, že se budou schovávat pořád, vždycky, za všech okolností, všude. A třeba by měli i pravdu, jejich pravda je bezcenná. Pravda se totiž nikdy neobhájí sama. Situace to ostatně není nová: Na cenzuru ve zpravodajství si v roce 2007 stěžovali k Radě ČT i kolegové Michael Fiala a David Havlík. A i když byli jen dva, neudělali to anonymně, ale pod svým jménem. Proč? Tehdejší šéfredaktor zpravodajství zatrhnul v Událostech a v Událostech, komentářích jejich reportáž o byznysu poradce premiéra Marka Dalíka. Vysílali jsme ji - samozřejmě v mnohem delší verzi - jen v Reportérech ČT. Někteří z dnešních bojovníků proti cenzuře byli tehdy dost blízcí spolupracovníci šéfredaktora, a tak jim příběh kolegů cenzurou nezaváněl. Byla to jen "prkotina". Jako řada dalších příběhů, na které se už dnes zapomnělo. I tak to totiž s cenzurou chodí - čímž ji v žádném případě nehodlám obhajovat. Naopak. Ale taky chci říct, že nejen cenzor, i cenzurovaný je vinen, pokud se proti cenzuře zásadně a důsledně - tedy nikoli anonymně a zpětně - nepostaví. Cenzura - narozdíl od chudoby - totiž cti tratí. Hanba je to v novinářské branži pro oba.
Takže závěr: dobrý novinář by se neměl skrývat za bukem, ani za Uhdem. Na zítřejší poradě totiž buk, ani Uhde nebude. Bude se muset opřít jen sám o sebe a své nejbližší kolegy. Proto je lepší se nepodělat.
Marek Wollner
dramaturg pořadu Reportéři ČT